Rekonstrukce vytápění zámku Kamenice nad Lipou

Dne 3. července 2004 byl slavnostně po celkové rekonstrukci otevřen Zámek v Kamenici nad Lipou. V rámci projektové přípravy se na samém začátku uskutečnil velmi podrobný památkový průzkum, na jehož podkladě bylo pak navrženo odstranění všech nevhodných dodatečných úprav objektu. Zámek, který sloužil od roku 1945 jako dětská ozdravovna, se tak díky péči Uměleckoprůmyslového muzea vrací v obnovené kráse.

1. ARCHITEKTONICKÁ ČÁST

Areál zámku leží na okraji městského centra v severovýchodním rohu hlavního náměstí. Jeho hranice je vymezena na severní straně hrází Zámeckého rybníka, na východní straně údolím říčky Kamenice s protějším zalesněným vrchem Melíškem. Jižní stranu tvoří svažitá zahrada s terasami a parkovou úpravou, mezi jejímiž dřevinami vyniká památná lípa. Věž s průjezdem do nádvoří v jihozápadním nároží zámku je obrácena přímo k městu.

Zámek vznikl postupnou přestavbou středověkého hradu, založeného ve 13. století na skalní vyvýšenině nad řekou Kamenicí. Po velmi výrazné renesanční stavební fázi byl do dnešní podoby převážně upraven v polovině 19. století. Je to čtyřkřídlá budova obklopující vnitřní obdélníkové nádvoří. Má jedno podzemní a dvě nadzemní podlaží, sedlovou střechu a nad průjezdem v jihozápadním rohu nízkou věž.

Dvorní dvoupodlažní fasády jsou na třech stranách tvořeny arkádovým ochozem, jenž byl v 19. století v patře uzavřen obvodovou zdí s okny. Na čtvrté, východní straně se arkáda nedochovala. Vnější fasády dostaly svou poslední podobu v období klasicismu a byly upraveny dosti jednotně. Pravidelný rytmus oken, rámovaných štukovými šambránami, je svázán výrazně profilovanou korunovou římsou, plošší římsou mezipatrovou a na nárožích je doplněn plastickým kvádrováním.

Střecha všech křídel zámku byla v 19. století výškově sjednocena. Je sedlová, s trámovým krovem vaznicové soustavy. Předchozí krytina z pálených tašek byla při poslední opravě nahrazena měděným plechem, shodně s krytinou báně nad věží.

Vnitřní uspořádání zámku je v přízemí a patře převážně dvoutraktové s chodbou na dvorní straně, v podzemí tato chodba chybí. Místnosti jsou zastropeny ve spodních dvou podlažích téměř výhradně klenbami různého typu a to převážně klenbou valenou s výsečemi trojbokými nebo pětibokými. Také dvorní arkádový ochoz v přízemí a patře je zaklenut valenou klenbou se styčnými výsečemi. Nad patrem byly v 19. století zhotoveny ploché stropy, většinou z hraněných trámů, hustě kladených vedle sebe bez záklopu.

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze převzalo v roce 1998 do užívání budovu zámku a zahradně upravené plochy na severní, východní a západní straně pozemku. Velká zahrada na jižním svahu slouží jako městský park ve správě městského úřadu.

Nový způsob využití zámku vyšel v návrhu z jeho původních rozměrů a prostorového uspořádání, bez nároku na zvětšování jeho objemu nebo kapacity a bez nutnosti stavebních zásahů negativně měnících dochovaný charakter budovy nebo narušujících její urbanistickou úlohu. Z hlediska památkově architektonického je pro zámek výrazně vhodnější než způsob předchozí a umožnil tak rehabilitovat především vnitřní prostorové uspořádání stavby, zejména odstranit většinu památkově a architektonicky nevhodných úprav, vynucených provozem ozdravovny.

Jedním z hlavních cílů nové koncepce využití zámku bylo výrazné posílení jeho kulturně společenské role. Otevření zámku veřejnosti bude z hlediska kulturního života i turistického ruchu nesporným přínosem pro město Kamenici i okolní kraj.

Vedle provozu UPM slouží nyní zámek zčásti i městskému úřadu a městskému muzeu. Přízemí, přístupné průjezdem ve věži přímo z náměstí, je určeno převážně veřejnosti. Sem byly umístěny hlavně expozice a společenský sál.

Patro, kdysi reprezentační a obytné, je vyhrazeno pro depozitáře nábytku UPM, bydlení a administrativu. Spodní podlaží, které má povahu částečného podzemí s možností přímého osvětlení, větrání a vytápění, bude využito především pro další expoziční okruh UPM, depozitáře městského muzea a také občerstvení se zahradní terasou.

Expozice budou věnovány instalovaným sbírkám UPM a sbírkám městského muzea, kde část bude mj. věnována městu Kamenici a okolnímu kraji. Vedle toho je v zámku postupně zřizována samostatná expozice věnovaná zámku, jeho historii a stavebnímu vývoji, kde vedle textových a obrazových informací bude svébytným exponátem sama budova zámku s jejími historickými prostory a stavebními konstrukcemi.

2. VYTÁPĚNÍ

Vytápění bylo do roku 1999 zajištěno teplovodním systémem, budovaným po roce 1945, jehož kotelna a uhelna byly umístěny ve středověkém sklepě pod severním křídlem. S tím souviselo i vybudování obrovského komínového tělesa, kvůli kterému byly posunuty dveře v horních sálech. Vytápění bylo instalováno velmi necitlivě k architektonickému řešení objektu. Otopnou plochu tvořila článková otopná tělesa, v některých prostorách byla dvě tělesa za sebou. Vertikální rozvody byly daleko od zdí a velmi rušily celkový vzhled interiéru. Úkolem bylo změnit vytápění tak, aby minimálně esteticky rušilo vnitřní prostory, které budou částečně sloužit jako výstavní. Část prostor bude vyčleněna pro vědecké práce Uměleckoprůmyslového muzea.

V roce 1998 byla zahájena plynofikace vytápění zřízením nové kotelny na zemní plyn v půdním prostoru severního křídla o výkonu 400 kW. Původní záměr byl napojit stávající otopný systém na novou kotelnu. Vzhledem ke stáří otopné soustavy a značném stupni zanesení bylo nakonec rozhodnuto urychlit montáž nové otopné soustavy.

Byl zvolen horizontální jednotrubkový systém s horním páteřním rozvodem. Každé podlaží je samostatně uzavíratelné. Počet stoupaček byl proti původní soustavě výrazně zredukován. Rozvod po půdě je z ocelových trubek až k odbočkám k jednotlivým přípojkám horizontálních rozvodů podlaží, které jsou měděné. Systém spojování svařováním se ukázal jako ne příliš vhodný a to zejména z požárního hlediska. Vzhledem ke značnému zaprášení půdního prostoru bylo nutno položit na půdu mokré koberce a voda protékající do nižších podlaží způsobila dost nepříjemností. Rozhodně by bývalo bylo lepší použít spojování mechanickými spojkami bez použití plamene. Snad příště.

Obr. 1 - Horní rozvody v půdním prostoru jsou ocelové

Obr. 2 - Odbočky až k uzávěru jsou ocelové, za uzávěrem měděné

Obr. 3 - Odbočky a celý dvoutrubkový rozvod je ocelový

Jako otopná plocha jsou použita desková otopná tělesa s jezdeckým napojením zdola - dolů a nízkoodporové armatury. Horizontální rozvody jsou většinou vedeny nad podlahou a ve výstavních prostorách zakryty lištou. V prostorách s upravovanými podlahami je rozvod veden kanálkem v podlaze.

Obr. 4 - Jezdecké napojení ÚT - přívod s nízkoodporovou armaturou

Obr. 5 - Jezdecké napojení OT - zpětná přípojka s rohovým šroubením

Obr. 6 - Krycí lišta odpovídá stávajícímu ostění

Obr. 7 - Rozvody v podlaze je nutno izolovat

V suterénních prostorách jsou též zčásti použity podlahové konvektory s ventilátorem. Ty musely být upraveny tak, aby je bylo možno zapojit do jednotrubkové soustavy. Požadavek na podlahové konvektory vznikl dodatečně. Sociální zařízení a prostor pro občerstvení jsou vytápěny dvoutrubkovou soustavou.

Obr. 8 - Při dodělávkách jinou firmou byly použity vysokoodporové armatury a uzavírací regulační šroubení - obojí bylo nutno vyměnit

Obr. 9 - Malá část byla realizována dvoutrubkovým rozvodem, později zakrytým interiérovou lištou

Výhodou zvolené jednotrubkové horizontální otopné soustavy byla možnost okamžitého zprovoznění již namontovaných částí.

Jako zdroj slouží kotel Ideál Concord Super, sestavený z jednotlivých výkonových modulů. Byl zvolen zejména pro svou malou hmotnost a rozměry. Předností byla též možnost transportu menších dílů do prostoru kotelny.

Obr. 10 - Otevřený kotel o výkonu 400 kW,
který se skládá z 8 modulů o výkonu po 50 kW

Byl odstraněn zděný komín procházející celým objektem a tím byl navrácen původní ráz sálům v nižších podlažích. Nový ocelový komín byl zakomponován stylovým zakrytím do celkové kompozice střechy.

Obr. 11 - Zděné komíny z doby ozdravovny byly odstraněny, profilovaný komín je z nové kotelny

Obr. 12 - Každá z 9 větví má samostatnou regulaci a konstantní oběhové množství

Vzhledem k různému využití jednotlivých částí byl otopný systém rozdělen do devíti samostatně regulovaných větví. Doplňování a odplynění soustavy je zabezpečeno expanzním automatem. To je důležité zejména kvůli kombinaci ocelových otopných těles, ocelových a měděných rozvodů.

První část otopné soustavy a kotelna byly uvedeny do provozu v roce 1999. Provoz potvrdil předpokládané možnosti zvolené soustavy a rovněž i spokojenost památkářů je velkým zadostiučiněním. Loňské slavnostní otevření dovršilo intenzivní práci projektantů i montážních organizací. Za zmínku stojí i plakát ke slavnostnímu otevření, na kterém hraje jistou roli i otopná soustava.