Martin Pecina: ...systém obchodování s emisemi, zavedený pouze na území EU, k žádnému snížení nepovede

TZB-info: Pane náměstku, od doby, kdy jsme se naposledy bavili o aktualizaci státní energetické koncepce (SEK), uplynulo již poměrně dost času. Mezitím pokročily práce na důležitých zákonech, zveřejnily se předběžné informace o připravovaném alokačním plánu pro emise CO₂ a došlo k několika protestům proti stavbám spojeným s jadernou energetikou. Které z těchto událostí považujete Vy za nejdůležitější pro další rozvoj české energetiky?

Martin Pecina: Začnu tím nejjednodušším. Nepovažuji za podstatné zabývat se akcemi proti jaderné energetice. Došlo k několika protestům proti průzkumným pracím na vyhledávání lokality pro trvalé úložiště vysoce aktivního jaderného odpadu. Dokonce několik obcí uspořádalo referendum proti pokračování výzkumných prací. K tomu chci říci, že celou situaci považuji za politováníhodnou. Ještě několik let nebudeme vědět, která lokalita je vhodná pro tuto stavbu. Jestliže aktivisté protestují proti stavbě, která je naprosto hypotetická, je to směšné. Jestliže ale zastupitelstvo zorganizuje místní referendum, jedná se o věc daleko vážnější. Vzhledem k tomu, že nakonec bude vybrána maximálně jedna lokalita, je pořádání takových referend v místech, která nakonec vybrána nebudou, jasným mrháním veřejných prostředků. Proč zastupitelé nepočkali s referendem do doby, kdy bude jasno? Dnes odmítají něco, co jim nikdo nenabízí. A utrácejí peníze, které by bylo možno využít pro stavbu chodníku nebo opravu školy. To je nezodpovědné. Naše stanovisko je jasné. Hlubinné úložiště nebudeme potřebovat ještě řadu let. A možná nikdy. Proto vláda před několika měsíci přijala usnesení o přerušení prací na pět let. Pak uvidíme, zda je celá situace jasnější, nebo zda celou problematiku odložíme dál. Podotýkám, že dle původních plánů má úložiště začít sloužit v roce 2065. Času je tedy velmi mnoho.

Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů se pomalu dostává do finále. Proces v Poslanecké sněmovně se poněkud prodloužil, což může vést k dalšímu zkvalitnění vládního návrhu. Může ale dojít i k tomu, že zákon bude omezen nebo dokonce i zamítnut. V Evropě totiž sílí hlasy volající po revizi podpory obnovitelných zdrojů. Zkušenosti ze Spolkové republiky Německo jsou tristní. Plošná a vysoká podpora výstavby větrných elektráren tam vedla k ekonomickým i ekologickým problémům. Německo je s instalovanými zhruba 15.000 MW větrných elektráren na samotné hranici regulovatelnosti. Ceny elektřiny stouply o asi dvacet procent. Přitom zhruba čtyři procenta elektrické energie vyrobené tímto způsobem jsou pro Německou energetiku zanedbatelná. Proto se poslanci patrně budou snažit upravit zákon tak, aby takovým koncům pokud možno předešli. Nespokojení jsou i takzvaní ochránci životního prostředí. Jedni říkají, že podpora je nedostatečná, druzí poukazují na to, že větrné elektrárny zabíjejí ptáky a hyzdí krajinu. Věc je prostě složitá a uvidíme, jak tento boj v Parlamentu nakonec dopadne.

Co se týká celého problému obchodování s emisemi CO₂, ten považuji za naprostou tragédii evropské politiky. Jestliže Kjótský protokol je jasně postaven na obchodování mezi státy, pak evropská legislativa počítá s obchodováním mezi podniky. Zdá se, že je to prakticky totéž, důsledky jsou ale naprosto katastrofální. Jestliže jednotlivé státy mohou pomocí své legislativy tlačit na vyšší energetickou účinnost, přebudovávání zdrojů energie například z uhelných na plynové, nebo plynových na jaderné tak, aby skutečně množství emisí produkované státem kleslo, pak má takové počínání smysl. A to je myšlenka Kjóta. Jednotlivý podnik má ale pouze jedinou možnost a tou je omezení výroby. V dnešní době nadnárodních koncernů by bylo s podivem, kdyby podniky nepřenášely svou výrobu ze zemí EU do jiných částí světa, kde nic platit nebudou. Musíme si uvědomit, že Kjótský protokol je nefunkční. Z důležitých znečišťovatelů se nepřipojili a patrně nikdy nepřipojí USA, Rusko, Čína, Indie. Evropa chce zavádět na svém písečku něco, co ostatní odmítli. Emise CO₂ jsou ale otázka celosvětová, neznající hranic. Jestliže například v Evropě přestaneme produkovat emise tím, že nebudeme vyrábět ocel, bude se tato surovina dovážet z Ruska nebo Číny a celkové emise budou zachovány. To přece nemá žádný smysl.

Česká republika má v této otázce ještě jeden primát. Jako obvykle chceme být pilnými žáčky Bruselu. Jestliže dle Kjótského protokolu máme právo dostat asi o 17% povolenek více než je dnešní produkce emisí a využít je pro další rozvoj hospodářství, snaží se Ministerstvo životního prostředí, aby naše podniky za emise naopak platily. Z hlediska snižování emisí to pochopitelně nemá žádný význam, to jsem již vysvětlil. Prostě se u nás bude vyrábět méně. Pevně věřím, že český průmysl svůj boj nakonec vyhraje a dostane tolik povolenek, kolik mu náleží dle mezinárodních dohod.

Martin Pecina: S tím souhlasím. Nejsem natolik fundovaný fyzik, abych polemizoval s hypotézou, že emise CO₂ způsobují zvyšování teploty zemského povrchu. Osobně mi to připadá jako ono známé "poručíme větru dešti". Prostě si myslíme, že určujeme dění celého vesmíru, a ono to tak patrně nebude. Ale budiž. Máme za prokázané, že emise CO₂ jsou největší hrozbou pro lidstvo v tomto století. Já ale tvrdím, že systém obchodování s emisemi, zavedený pouze na území EU, k žádnému snížení nepovede.

Martin Pecina: Podívejte se, pane redaktore. Před dvěma tisíci lety lidé v Řecku naprosto jasně věděli, že na hoře Olymp žijí bohové. Ještě před pěti sty lety bylo naprosto jasné, že Slunce se točí kolem Země. Vždyť to přece každý vidí! A ještě v roce 1900 měli vědci naprosto jasno v tom, že Newtonova fyzika prostě platí obecně. A pak přišel Einstein a bylo po jistotě... Prostě chci říci, že to, co si myslíme dnes, nemusí platit zítra. To za prvé. Důležitější ale je, že teorie skleníkového efektu je zavrhována i významnými vědci. Argumenty jsou jasné. Kolísání teploty zemského povrchu probíhalo vždy. V sedmnáctém století se v Dánsku pěstovala vinná réva. Bez skleníkového efektu. My si dnes myslíme, že hýbeme celým vesmírem, ale každé zvýšení sluneční aktivity o jedno promile má na naši atmosféru daleko větší vliv než všechny elektrárny v dějinách lidstva. Obávám se, že jsme svědky nové ideologie. Někdo vymyslel nesmysl a využívá ho pro své politické a finanční cíle. To považuji za možné. Protože ale nejsem fyzik, vážně se nechci bavit o podstatě tohoto jevu. Považujme za prokázané, že emise CO₂ způsobí katastrofu a že je třeba je snižovat. Jak na to? Tak, že budeme vyrábět ocel v Číně a elektřinu v Rusku? Ale provozy v těchto zemích produkují daleko více emisí CO₂ na jednotku produkce než ve vyspělých zemích. Touto politikou emise celosvětově pouze zvýšíme! Tvrdím, že jestliže chceme emise opravdu snížit, máme na to v podstatě tři základní cesty:

• Celosvětová dohoda o obchodování s emisemi. Nejméně efektivní, ale možná cesta. Kjótský protokol platný pro všechny země bez výjimky. V současnosti politicky naprosto nereálné.
• Podpora bezemisních technologií v energetice. Postupný přechod ke kombinaci jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů, zejména vodních elektráren. Produkce vodíku z nadbytečné energie a jeho využívání v dopravě a technologických procesech. Postupně lze v energetice, dopravě a komunálním vytápění zcela vytlačit fosilní paliva jako je uhlí, ropa a plyn. Toto já osobně považuji za neúčinnější a nejperspektivnější cestu.
• Snižování spotřeby. Toto je trošičku idealistický cíl, ale mohou k němu vést některé rozumně využité ekonomické nástroje. Pokud budeme finančně zatěžovat spotřebu a nikoli výrobu, může to vést k šetření. Pokud se zvýší cena elektřiny pro konečného zákazníka jakousi ekologickou nebo spotřební daní, bude se více šetřit. Pokud zdaníte výrobu, bude se vyrábět jinde. Tam, kde výroba zdaněna není. To jsou naprosto elementární ekonomické poučky. Cestu zdanění spotřeby proto vidím do budoucna rovněž schůdnou, na rozdíl od cesty zdanění výroby.

Martin Pecina: V podstatě nic podstatného. Ukazuje se, že jsme trošičku přecenili růst obnovitelných zdrojů energie. 8% v roce 2010 bude patrně nedosažitelný cíl. Hodně se k němu ale přiblížíme. Podobně je tomu prakticky všude v Evropě. Již 22 států naznačilo, že indikativní cíle rozvoje obnovitelných zdrojů do roku 2010 patrně nesplní. Nicméně v podpoře zejména biomasy hodláme i nadále pokračovat.

Pokud se týká jaderné energetiky, situace se mění už i v Evropě. Bavorsko hlásí výstavbu zkušebního reaktoru a celý průmysl v Německu se již těší, až bude znovu naplno zahájen jaderný program. Výzkum v celém světě pokračuje dramatickým tempem a brzy nás čeká výstavba pilotních projektů nových typů reaktorů. Pevně věřím, že Česká republika nezůstane pozadu a zařadí se do čela států, které budou tuto progresivní technologii nadále vyvíjet a využívat.