Energetická koncepce a městské vyhlášky

Takto formulovaná nařízení měst se dostávají do rozporu se zásadami hospodářské soutěže i s ústavním řádem. V případě protestů dochází potom k dohodě s městem a zrušení inkriminovaného nařízení, nebo v krajním případě k soudnímu jednání. Z praxe není znám případ, kdy by soud v takovém případě městské nařízení či vyhlášku nezrušil.

Základní rozpor vyplývá z rozšířeného pohledu na komunální energetiku. Rozvoj infrastruktury zásobování energií na území města je třeba koordinovat a centrálně plánovat, aby nedocházelo ke zbytečnému vynakládání investic především v oblasti dálkového vytápění. Tento názor bývá podpořen též snahou o omezení využívání paliv s vysokými emisemi. Takový pohled však naráží na nedostatek legálních nástrojů a opory v zákoně na prosazení této vize komunální energetiky. Ústava České republiky totiž říká, že "nikdo nesmí býti nucen činit, co zákon neukládá" a obdobně Listina základních práv a svobod stanoví, že "povinnosti mohou býti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích".

Nový Zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 dává obcím nově některé silné nástroje na regulaci energetiky. Jsou to především:

oprávnění obcí zakázat na svém území zákonem vyjmenované druhy paliv pro malé spalovací zdroje znečišťování (dle zákona se jedná o hnědé uhlí, lignit, uhelné kaly a proplástky), povinnost právnických i fyzických osob využít u nových staveb a při změnách stávajících staveb centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné a prověřit technickou a ekonomickou proveditelnost kombinované výroby elektřiny a tepla, možnost vydat Program snižování emisí, respektive povinnost vydat Program ke zlepšení kvality ovzduší, ze kterých se dle zákona vychází při územním plánování a povolování staveb.

Velmi silná je formulace povinnosti využívat centrální zdroje tepla. To je zajímavé i z toho pohledu, že není v Zákoně o ochraně ovzduší upřesněno, jaké environmentální parametry má centrální zdroj splňovat. V praxi se lze setkat i s případy, kdy centrální zdroj využívá méně kvalitní paliva a je tudíž i zdrojem podstatně většího zatížení životního prostředí než decentralizované zdroje, založené na spalování méně znečišťujících paliv (např. uhlí či těžký topný olej vs. zemní plyn). Zákon rovněž bohužel nespecifikuje, co znamená "ekonomicky přijatelné". V praxi lze proto stěží očekávat, že bude toto ustanovení reálně vynutitelné proti vůli investora.

Zákon o hospodaření energií 406/2000 Sb. uvádí, že obec má právo pořídit územní energetickou koncepci, která je závazným podkladem územního plánu, a pro její uskutečnění vydat závazný právní předpis. Autoři zákona vycházeli z názoru, že právě územní plán se stane regulačním nástrojem na rozdělení trhu a vymezení zón s povoleným využíváním vybraných forem energie a zákazem využívat ostatní formy energie. Specifické vymezení těchto zón a zákaz, resp. povinnost využívat určité formy energie by pak mělo být podle těchto představ zakotveno v obecní vyhlášce, resp. nařízení. Podle právní analýzy SEVEn a na základě jednání se státními orgány (Ministerstvo pro místní rozvoj - gestor územního plánování, Ministerstvo životního prostředí, Úřad pro hospodářskou soutěž) a s odborníky na ústavní právo je však právě tato představa v rozporu s požadavky ústavy, aby povinnosti byly ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Žádný zákon totiž neukládá specifickou povinnost využívat, respektive nevyužívat paliva či formu energie, kterou by stanovila obec na základě energetické koncepce - s výjimkou paliv a forem energie, vyjmenovaných v zákoně o ochraně ovzduší.

V současné době iniciuje SEVEn, o.p.s. jednání se všemi zainteresovanými institucemi, aby se tato problematika pokud možno definitivně vyjasnila a městům se usnadnilo přijímat právně nezávadné předpisy.