Miroslav Štorkan: Historie vytápění je mým koníčkem

Můžete zhruba popsat obor, který je v současné době je pro Vaši práci dominantní?
Od prvního července 1993 jsem už v trvalém důchodu. Věnuji se proto práci spojené s mým členstvím v redakční radě odborného časopisu "Topenářství a instalace", kde se snažím připomínat úspěšné konstrukce, osobnosti a období v historii oboru vytápění, tématicky zaměřenými články. Rovněž vyhledávám zajímavé zprávy a články v německých odborných časopisech pro sanitární a vytápěcí techniku, vydávaných nakladatelstvím Krammer Verlag Düsseldorf AG., které jsou otiskovány ve výše zmíněném časopise pod značkou Štk. Další svůj zájem zaměřuji na činnosti spojené s členstvím ve výboru odborné sekce vytápění Společnosti pro techniku prostředí, kde jsem jako odborný garant doposud zorganizoval 12 každoročních školení topenářů, o kterých jsou podávány informace v časopise Topenářství a instalace. Rovněž jsem jako odborný garant dělal celkovou organizaci a sponzorské zajištění dvou konferencí o vytápění a to 15. v roce 1997 a 16. v roce 2001 obě v Praze na Žofíně.

Kdy a jak jste se poprvé dostal k Vašemu oboru?
Na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze 1, Betlémské ulici, jsem studoval v letech 1947 až 1951, kdy tam vyučoval obor vytápění a instalace tehdy přední čsl. odborník prof. Ing. Václav Pokorný. Ten kladl důraz na praktické projektování ústředního vytápění a proto nám zadával takto zaměřené úkoly. Po maturitě jsem pobyl na umístěnku půl roku v konstrukci JAWA v Praze, kde jsem se setkal s velmi dobrými lidmi, se kterými jsem si dobře rozuměl. Prvního listopadu byl pro mne nástup na vojnu a po návratu do civilu v roce 1953 jsem se rozhodl změnit místo a pracovat v oboru vytápění. Po 20-ti denních tahanicích mezi ředitelem JAWY a kádrovým oddělením ministerstva hutí a rudných dolů se mi podařilo rozvázat pracovní poměr až na příkaz tehdejšího čsl. předsedy ROH J.Tesly. S doporučením prof. V. Pokorného jsem nastoupil do vývojového střediska Bohumínských železáren Gustava Klimenta n.p. v Praze 2 - Nuslích, v Krokově ulici 2 (dnes ŽDB závod VIADRUS). Bylo to vůbec první specializované vývojové středisko kotlů ústředního vytápění v tehdejším Československu. Založené bylo v roce 1952 z popudu bývalých pracovníků znárodněného závodu Strebel v Brně, ředitele Ing. Antonína Fingerlanda a obchodního zástupce Jana Severy, za vydatné podpory dalších odborníků z oboru vytápění. Ve vývojovém středisku vedeném Janem Severou jsem pracoval až do září roku 1962, kdy se muselo středisko stěhovat do Bohumína po diletantské kampani vedenou tehdejším ÚV KSČ proti všem pracovištím v Praze, která měla základní závody mimo Prahu. Ve vývojovém středisku BŽGK jsem získal velmi cenné zkušenosti pro svou další praxi a byl jsem za těch devět let, co jsem mohl uplatňovat i své nápady a samostatně řešit úkoly ve vývoji, Železárnám a drátovnám Bohumín vděčný. Pracoval jsem na úkolech v konstrukci litinových článkových kotlů, při zajišťování modelů pro odlití prototypů, při kontrolních montážích prototypů kotlů v závodě v Bohumíně, při montážích kotlů na zkušebně a jejich připojení na měřicí přístroje, při zpracování podkladů pro katalog tj. fotografování kotlů a psaní návodů k obsluze a montáži pro nové typy. Vedl jsem topné zkoušky kotlů na zkušebně a také v pražských kotelnách ústředního vytápění s nejrůznějšími palivy. Pro zkoušky prvního prototypu kotle VSB IV jsem navrhl schéma zapojení zkušebny. Zpracovával jsem plán materiálních nároků pro jednotlivé úkoly, zajišťoval jsem průběžně modernizaci měřicí techniky pro zkušebnu a externí měření. Navrhl a sestavil jsem některé nezbytné přístroje pro doplnění možnosti měření, udržoval a opravoval přístroje. Dále to byly ověřovací zkoušky různých zahraničních regulačních systémů pro kotelny a soustavy ústředního vytápění které jsme pro tyto účely dovezli ze Švýcarska, Německa a Anglie. V roce 1957 jsem zpracoval dost obsáhlou studii o regulaci podloženou dokumentací zahraničních výrobců a konkrétními soupravami přístrojů, ve které jsem uvedl požadavky na výrobu automatické regulace pro kotle a soustavy ústředního vytápění v ČSR, která byla naším podkladem k objednávce a jednání s tehdejším monopolním výrobcem regulací v ČSR Závody průmyslové automatizace. Bohužel tento monopolní výrobce zůstal pouze u slibů a s tím vystačil až do začátku roku 1990. Topenářskou regulaci označil tehdy technický zástupce ZPA Ústí n. Labem soudruh A... hanlivě za bižuterii a pokud ještě žije, co asi říká tomu, že dnes na území ČR existují desítky firem, které se regulací a měřením úspěšně zabývají. K vyjmenování by toho bylo více, ale musím přiznat, že z tohoto období jsem těžil během celé své další aktivní praxe.

Kdo byl pro Vás největším vzorem a kdo učitelem?
Tak jednoznačně to nemohu říct, protože od každého odborníka, kterého jsem poznal a mohl považovat za mimořádného, jsem si něco vybral a pro svou další práci akceptoval. Pokud bych ale měl přece jenom zúžit výběr, tak je to prof. Ing. Václav Pokorný, který měl velmi široký záběr ve svém oboru. Kromě pedagogické činnosti pracoval jako expert pro různé státní instituce a stavební organizace, byl soudním znalcem, byl autorem první moderní učebnice "Vytápění a větrání" pro vyšší průmyslové školy vydané v roce 1947, byl rovněž hlavním tvůrcem prvních čsl. státních norem výpočet tepelných ztrát, normy kotle a komíny, spolupracoval na vydání typizačního sborníku výrobků pro ústřední vytápění a větrání. V něm jsem získal velmi přátelského člověka, který byl ochoten se mnou konzultovat konstrukční řešení, provozní aplikace, případně očekávané těžkosti a jak je řešit.
Nemohu rovněž zapomenout na mimořádného člověka, který jako jediný co jsem jich za svou praxi poznal, uměl naprosto dokonale připravit technicko ekonomické informace pro konstruktéra vývojáře. Byl to Ing. Antonín Fingerland, velký odborník v oboru litinových článkových kotlů, výborný technik a hlavně velmi přátelský a milý člověk. Ten dokázal trpělivě a přesně vysvětlit technické otázky, uvedl své zkušenosti k problému, případně zpřesnění vyhledal v odborné literatuře. Veškeré technicko ekonomické informace, které mi připravoval pro řešení konkrétního vývojového úkolu, vždy přesně roztřídil na patenty, články, odborné příručky, firemní prospekty a katalogy, výzkumné zprávy a další. V příručkách, katalozích a ve zprávách byly už založené příslušné stránky a na papíře byly uvedeny poznámky. Rovněž byly přiloženy fotokopie důležitých patentů vybraných v patentní knihovně, zrovna tak fotokopie technických řešení vybraných z publikací a časopisů ve Státní technické knihovně v Praze 1 - Klementinu. Ke každému podkladu uvedl, zda je třeba podrobněji prostudovat nebo jen prohlédnout a vzít na vědomí, upozornil na dílčí pokrokové řešení detailů a u některých podkladů nabídl po prostudování konzultaci a vysvětlení. S takovými podklady jsem se už nikdy nesetkal, protože všichni pracovníci TEI, kteří měli něco takového připravit, byli většinou jen žvanilové a nic neuměli. Byli ale hlavně zaměstnáni a seděli v teplém místečku.

Co považujete za dosavadní největší úspěch ve své práci?
To vlastně spadá do doby mých začátků v oboru ústředního vytápění, kdy jsem pracoval ve vývojovém středisku BŽGK Praha. V té době byl v kotelnách ústředního vytápění velmi zastaralý kotelní park zejména obytných domů, který nevyhovoval pro přídělově dodávaná a v kotlích spalovaná paliva, takže provoz těchto kotelen byl vysoce nehospodárný. Naším úkolem bylo nahradit provozované typy litinových článkových kotlů pro spalování koksu novými hospodárnějšími konstrukcemi pro spalování hnědého uhlí a také ostatních pevných paliv včetně dřeva. Než došlo na poslední konstrukční návrh řešení spalování v kotli velikosti IV o výkonech v rozmezí od 140 kW do 360 kW, nakreslil jsem několik desítek návrhů profilů kotle, z toho byl velký počet nakreslen v měřítku 1:1. Každý návrh profilu kotle byl konzultován s dalšími odborníky a podle připomínek byl upraven další návrh. Tak vznikal první litinový článkový kotel VSB IV a zkoušky jeho prototypu jsme dokončili v roce 1957 s výbornými výsledky, o tom se přišlo na zkušebnu přesvědčit několik předních odborníků. Za tento kotel a i předešlé práce obdržel kolektiv řešitelů, jehož jsem byl členem, v tom samém roce státní vyznamenání. Dále jsem dělal konstrukci kotle VSB II pro spalování hruboprachu. Vývoj byl hodně náročný, přesto se podařilo po zkoušení třech variant roštů najít správné řešení. Všechno vynaložené úsilí bylo ale zcela zbytečné, protože ministerstvo paliv změnilo palivovou základnu pro tyto kotle a kotle ústředního vytápění vůbec. Pro spalování koksu jsem konstruoval kotel E-II-N, včetně jeho úprav pro spalování oleje a plynu, který se sériově vyráběl. Na upraveném kotli E-II-N byl rovněž zkoušen i anglický automatický šnekový podavač uhlí tzv. "stoker", protože se výhledově počítalo s další úpravou kotle pro automatizování provozu při spalování uhlí. K automatizaci kotle nedošlo, protože v Polsku nebyla zahájena očekávaná výroba šnekových podavačů uhlí. U zákazníků, majitelů rodinných domků získal velkou oblibu malý koksový kotel "Emka". Do sériové výroby se dostal také kotel VSB I, kde byly aplikovány konstrukční prvky z kotle VSB IV. Dále to byla konstrukce malého plynového kotle MPO se zabudovanou průtokovou baterií pro přípravu TUV, který po zavedení do sériové výroby byl dlouhou dobu jediným tuzemským stacionárním kotlem vhodným pro rodinné domy. Myslím si, že nejúspěšněji jsem řešil konstrukci malého litinového článkového kotle tzv. malého uhelného topeniště MUT II, jehož profil jsem si doma nakreslil ve volné chvíli. Přesto, že zkoušky na zkušebně v Praze na ocelovém prototypu s různými palivy včetně spalování topné nafty s horizontálním odpařovacím hořákem dopadly velmi úspěšně, kotel nebyl zaveden do sériové výroby. Důvodem byly neodborně provedené zkoušky na litinovém článkovém prototypu kotle v Bohumíně v době, kdy už bylo středisko v Praze zrušeno. Příčinou neúspěchu byly příliš velké otvory o průměru 20 mm v šamotové tvárnici pro přívod sekundárního vzduchu. Tím byl způsoben velký přebytek vzduchu ve spalinách. Přitom pracovníky, kteří prováděli zkoušky, vůbec nenapadlo sjednat nápravu a zkoušky provést znovu s přívodem sekundárního vzduchu malými otvory o průměru 8 až 10 mm. Touto svou laxností jistě vyhověli slévárně, která nemusela zavádět nový typ kotle a tak jí nehrozila zvýšená zmetkovitost. Ve slévárně se tehdy projevovala dost velká technologická nekázeň zejména v nedodržování předepsané tloušťky stěn kotlových článků, protože plán slévárny byl postaven v duchu tehdejších politických a ekonomických dogmat, kdy výsledným ukazatelem plnění plánu výroby byly tuny litiny na žlábku z kuplovny.

Co Vám v současné době nejvíce vadí ve Vašem oboru?
Vadí mi, že se u našich podnikatelů vytrácí odvaha vyrábět české výrobky a raději se spokojují s prodáváním zahraničních. Když jsem si prohlížel výrobky na mezinárodní výstavě Aqua-therm, mohlo by být mnoho z nich vyráběno v tuzemsku na srovnatelné úrovni a byly by potom i výrazně levnější. Nové nápady nejsou u nás ověřovány ani na prototypech, aby po příslušné patentové ochraně nebo jako průmyslové vzory mohly být zadány do výroby u jiných výrobců. Pro tuto činnost chybí vývojové a technologické centrum pod objektivní patronací obchodní komory, které by tuto činnost pro výrobce zajišťovalo včetně návrhu výrobních technologických linek. V severní Itálii jsem už dříve takové technologické vývojové centrum navštívil a jsem přesvědčen o tom, že je to řešení výhodné pro potencionální střední i malé výrobce, kteří si nemohou vydržovat vlastní vývojové oddělení. Ti naši podnikatelé, kteří navázali na původní tradice firmy, nebo založili nové výrobní závody, dokazují, že jsou konkurence schopní a úspěšně prosperují s českými výrobky na přesyceném trhu topenářské techniky doma a někteří i v zahraničí (např. Atmos, Dakon, EESA, ELIS Plzeň, ENBRA, Korado, Kotrbatý, LDM, Metra Blansko, Verner, Viadrus a další). Příčinu, že se u nás nevyrábí více výrobků, vidím v nedostatečné podpoře státu pro české a moravské podnikatele a v nedostatečné propagaci českých technických výrobků v zahraničí při různých prezentačních akcích. Obvykle je prezentována restaurace, pivo a nějaká kultura takže to potom vypadá, jako by se naše republika zaměřovala výhradně jen na turistiku a přitom se zcela zapomíná, že jsme stále průmyslově vyspělá země. Každý náš výrobce, který uvede na trh nový pokrokový technický výrobek, který bude sériově vyrábět a o který bude u zákazníků zájem, by měl dostat od státu morální podporu, aby ho to povzbudilo do další práce.
Dále mi vadí nezájem o pravidelné doškolování u pracovníků menších topenářských firem zabývajících se montážemi a prodejem topenářských výrobků. Z toho vznikají nepříjemné následky, že při montáži dochází k nedodržování technologických postupů, k nevhodným záměnám výrobků za méně kvalitní, k nedodržení dimenzí potrubí a armatur podle projektu, zákazníkovi je předávána nevyvážená otopná soustava a vyskytují se i další nedostatky.

Co se podle Vás významného v oboru změní do roku 2010?
Snižování spotřeby energie pro vytápění a přípravu teplé vody (TUV) bude v dalších letech už trvalým úkolem. Povede to k tomu, že se budou muset už všeobecně stavět domy s nízkou energetickou spotřebou. Tím vzniknou nároky na zdroje tepla nižších výkonů než doposud a bude muset být zajištěna jejich výroba zejména pro rodinné domy. Dále ještě více stoupne význam automatické regulace a systémů řízení provozu domů. Rovněž využívání obnovitelných zdrojů energie už nebude možno podceňovat a při výstavbě nebo obnově obytných domů nebo účelových objektů to bude muset být zohledněno. Všechno to se bude dít v zájmu uživatelů, aby měli komfort pro bydlení a pohodu v práci při důsledném zachování hospodárnosti ve spotřebě energie. Podle dosavadních zkušeností z nízkoenergetických domů nabývá na významu zajištění větrání, takže se dá předpokládat, že se také rozšíří teplovzdušné vytápění, které je tolik oblíbené v USA. Otopné soustavy pro nízkoenergetické domy se budou muset navrhovat mnohem pečlivěji a důsledně bude muset být zachován projektový návrh při realizaci, jinak bude hrozit, že vzniknou v provozu potíže. Změny v oboru vytápění jsou závislé na dalším vývoji elektronických systémů pro regulaci a řízení, na vývoji plastových materiálů vhodných pro konstrukce regulačních prvků, otopné plochy a rozvody tepla.

Co by měly pro tento rozvoj udělat státní orgány ČR?
Ve státním rozpočtu by mělo být pamatováno dostatečnou částkou na podporu mimořádně kvalitních projektů a realizovaných akcí, které by potom podléhaly dalšímu sledování a průběžnému vyhodnocování, aby se získané zkušenosti daly všeobecně využívat. Rozhodně je třeba zvýšit objektivitu státních orgánů tím, že celý program podpory bude trvale ve všech fázích podléhat veřejné kontrole, zveřejňováním v tisku a na internetu budou k disposici pravidelně aktualizované údaje. To se týká vyhlašování programu, výběru lokalit a konkrétních objektů, které budou do programu zařazeny. Rovněž je třeba zveřejňovat podané nabídky a žádosti. Provedený výběr lokality musí být i s patřičným zdůvodněním a jaká bude výše podpory. To by se měla veřejnost dozvědět!

Pokud ČR vstoupí v roce 2004 do EU, bude to pro Váš obor přínosné?
Pro topenáře je to obtížná otázka jak hodnotit tuto budoucí situaci. Předpokládám, že začátek bude pro nás dost složitý, než se sžijeme se všemi novými zvyklostmi, které dnes mezi sebou praktikují členové EU. Otevřenost trhu ještě více zvýší u nás konkurenci, proto naši výrobci by si měli zajišťovat už dnes své pozice. Rozhodně se zjednoduší komunikace a operativnost při jednání s kýmkoliv v členských státech EU, což bude nesmírná výhoda. Moje představa je, že členství ČR v EU bude rozhodně přínosem a budeme se cítit mnohem lépe v nové pozici vůči stávajícím členům EU.

Jaké máte zájmy nebo koníčky mimo svou práci?
Přiznám se, že shromažďování podkladů z historie vytápění a psaní článků na toto téma je pro mne jako důchodce koníčkem. Jinak procházím už vpředu zmíněné technické časopisy a co považuji za zajímavé, tak přeložím pro potřeby našeho časopisu. To mi zabere hodně času, ale zase to přispívá k mé aktivitě a k udržení kontaktu s oborem. Když je pěkné počasí, rád si vyjedu autem podívat se na některé historické památky. Během letošního roku jsem také navštívil několik výstav a soutěží auto-veteránů. Byl jsem se podívat na dvou leteckých dnech v Hradci Králové a Příbrami a na modelářské show v Rakovníku, protože letadla mne už od dětství silně přitahovala. Od 11 let jsem stavěl i modely letadel.

Máte nějaký osobní cíl, kterého byste chtěl v příštích letech dosáhnout?
Vzhledem ke svému věku už nemám žádné velké osobní cíle a budu moc rád, když mně zdraví dovolí, abych pokračoval alespoň v tom, co dělám doposud.