Za zdražování tepla nemůžou úspory energie

Evropská komise v minulém týdnu ohlásila, že chce do roku 2030 zvýšit energetickou účinnost o 30 % a tím i nadále snižovat závislost na dovozu fosilních paliv z nestabilních zemí. Už v roce 2006 Evropská komise v Akčním plánu pro energetickou účinnost stanovila cíl do roku 2020, ve kterém míří na zvýšení energetických úspor o 20 % oproti roku 1990. Nový, vyšší cíl do roku 2030 by tedy neměl nikoho překvapit, znepokojené jsou jen některé firmy a zájmové skupiny, které se prodejem energie živí.

Mezi největší odpůrce této strategie patří v Česku teplárenské firmy. Teplárenské sdružení ve svém nedávném vyjádření vyhrožuje, že kvůli povinnému cíli budou muset teplárny zdražit energii a snaží se problém se svojí neschopnosti být efektivní přenést na někoho jiného. Jako největšího nepřítele zřejmě vnímají výrobce tepelných izolací. Tím ale v podstatě říkají, že naše materiály fungují, pomáhají snižovat energetickou náročnost budov i průmyslu. To se jim nelíbí, protože jejich zájem je dlouhodobě jiný než je spořit energii. Místo toho, aby tyto firmy sledovaly aktuálním trendy a nabízely svým odběratelů tzv. chytré služby jako je například poradenství nebo zvyšování účinnosti výroby a přenosu tepla, tak mrhají čas na obhajobu zdražení svých již takhle předražených služeb.

Komentář: Reakce na obavy Teplárenského sdružení

Nízkopříjmovým domácnostem bude hrozit energetická chudoba
Podle Teplárenského sdružení budou mít energetické úspory negativní dopad na všechny obyvatele Evropské unie, ale nejvíce budou ohroženy chudé domácnosti. Právě nízkopříjmovým domácnostem může v budoucnu výrazně pomoci, pokud v minulosti investovaly do rekonstrukce své nemovitosti s cílem snížit její energetickou náročnost. Tímto způsobem lze i v delším horizontu udržet výdaje za energii na nízké úrovni.

Na energetické úspory nemáme peníze
Energetické firmy musí nakupovat emisní povolenky, jak vyžadují pravidla EU. Teplárenské firmy si pod pohrůžkou zdražování vylobbovaly část povolenek zdarma, a tím zase vyzrály nad obyvateli, protože výnosy z emisních povolenek jdou právě do programů podporující energetické úspory. Energetické úspory v budovách budou v Česku do roku 2020 financovány ze dvou třetin z evropských fondů, z jedné třetiny z výnosů emisních povolenek. Dotace jsou v případě veřejných budov v průměru 50 %, u rezidenčního bydlení se podpora pohybuje v rozmezí 25 – 40 % z celkových nákladů. Velkou část si tak vlastníci nemovitostí musí zaplatit sami, což teplárny považují za problém a polemizují nad tím, že investici do zateplení si mohou dovolit jen bohatí. Programy na podporu snižování energetické náročnosti patří ale dlouhodobě k nejoblíbenějších a nejméně problematičtějším. Nová zelená úsporám začala s podporou rodinných domů. To se může na první dojem jevit tak, že stát pomáhá těm bohatým, ale právě rodinné domy, které aktuálně představují polovinu všech nezateplených bytových jednotek, si zasluhují v tomto ohledu nejvyšší pozornost. Zelená úsporám v letech 2010 až 2012 rozdělila finanční prostředky rovným dílem mezi rodinné a bytové domy.

Energetická náročnost výrobců tepelných izolací a nakládání s odpady ze zateplování
Teplárenské sdružení upozornilo také na to, že zvyšování energetické účinnosti povede ke zvyšování spotřeby energie firmami vyrábějící izolační materiály a je tedy sporné, jestli vůbec nějakou energii ušetříme. Teplárny se ve svém vyjádření ani nesnaží tento mýtus nějak obhájit. Domnívají se pouze, že výroba tepelných izolací je energeticky náročná. Výroba stavebních materiálů má obecně dopad na životní prostředí, ale díky mezinárodně uznávané metodě posuzování životního cyklu (LCA) může být ekologický dopad přesně určen. Tepelné izolace se od většiny ostatních stavebních materiálů odlišují především jejich přínosem během celého provozu budovy – tj. snižováním spotřeby energie a produkce emisí a souvisejícími jak environmentálními, tak ekonomickými úsporami. Na základě údajů poskytnutých evropskými výrobci minerální izolace byla vyhodnocena environmentální návratnost zateplení. Ukázalo se, že v naprosté většině případů se energie vložená do výroby izolace vrátí do několika měsíců. Záleží na energetické náročnosti domu, na typu a množství izolace, ale také například na způsobu vytápění. V žádném případě se ale nemůžeme bavit o tom, že se nám energie vložená do výroby izolací nikdy nevrátí, když životnost tepelných izolací je uvažována 40 a více let. Naopak v běžných případech se vložená energie vrátí řádově několikasetkrát.

Na závěr zástupce tepláren dramaticky upozornil na problém nakládání s odpady, který opětovně zacílil na výrobce stavebních izolací. Recyklace a nakládání s odpady je nejméně rozpracovaná fáze cyklu pro všechny stavební výrobky. Výrobci minerální izolace využívají veškerý odpad z výroby, možné je i opětné použití izolačního materiálu při přestavbách. Systém zpětného odběru po instalaci funguje v zahraničí a čeští výrobci jsou na tento způsob znovuvyužití také připravení. Problém nastává u demoliční sutě, kdy se ostatní materiály míchají s minerální izolací a je obtížné jednotlivé materiály separovat. Nedá se ale říci, že to je pouze starost výrobců stavební izolace, jedná se o problém stavebních kompozitů obecně. Řešením je modernizace odpadové legislativy tak, aby se vyplatilo stavební odpad třídit a recyklovat, místo jeho skládkování. Tento trend výrobci izolací plně podporují.