Jde skutečně pouze o ochranu ovzduší ať to stojí co to stojí?

Je proto chvályhodná každá racionální snaha o snížení vypouštěného množství tohoto hlavního skleníkového plynu. Jednou z cest je pak náhrada uhlí a dalších pevných paliv zemním plynem. Některé legislativní kroky české vlády a zákonodárného sboru však nesvědčí o podpoře tohoto ve světě běžného způsobu snižování emisí.

O CO KONKRÉTNĚ JDE?

V roce 2002 byl přijat zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, který stanovil nově některé povinnosti, které musí plnit provozovatelé malých spalovacích zdrojů, což jsou zdroje do výkonu 200 kW. Pro představu: ke krytí energetických potřeb postačuje u objektu typu běžného rodinného domu kotel o výkonu do 30 kW. Těmito povinnostmi je zajišťovat nejméně jedenkrát za dva roky měření účinnosti spalování, měření množství vypouštěných látek a kontrolu spalinových cest u spotřebičů na plynná a kapalná paliva od jmenovitého tepelného výkonu 11 kW a u zdrojů spalujících tuhá paliva od jmenovitého tepelného výkonu 15 kW. Uvedené úkony smí provádět pouze držitel živnostenského oprávnění v oboru kominictví. Aby toho nebylo dost, vstoupila dnem 1.10. 2005 v platnost novela tohoto zákona, kterou se dále rozšířil okruh provozovatelů, na něž se uvedené povinnosti vztahují. Od tohoto data musí uvedené úkony zajišťovat i nepodnikatelské subjekty, jako jsou školy, předškolní zařízení, sociální ústavy, různé spolky, nadace, úřady, orgány místní správy atp.

TOTO USTANOVENÍ VYVOLÁVÁ ŘADU OTÁZEK

Za prvé: proč se uvedená povinnost vztahuje na zdroje spalující tuhá paliva od jmenovitého tepelného výkonu 15 kW a na zdroje spalující plynná nebo kapalná paliva od jmenovitého tepelného výkonu 11 kW, když množství vypouštěných emisí oxidu uhličitého je při spalování tuhých paliv téměř dvakrát vyšší než při spalování zemního plynu? Šetrnost zemního plynu vůči životnímu prostředí ve srovnání s tuhými a kapalnými palivy je naprosto zřejmá. Lze z něj rovněž vyčíst, že stejné povinnosti jsou uloženy provozovatelům plynových spotřebičů, které ve srovnání se spotřebičem na hnědé uhlí produkují pouze 37 % oxidu uhličitého. Pokud by jediným hlediskem bylo množství vypouštěných škodlivin, měla by se uvedená povinnost vztahovat na plynové kotle až od výkonu 30 kW. Za druhé: proč smějí měření účinnosti spalování a množství vypouštěných látek provádět pouze držitelé živnostenského oprávnění v oboru kominictví a nikoliv držitelé živnostenského oprávnění v oboru měření znečišťujících a pachových látek, zpracování rozptylových studií nebo měření účinnosti spalovacího zdroje? Znamená to, že tyto osoby, které mohou podle tohoto zákona provádět měření u zdrojů od jmenovitého tepelného výkonu 200 kW, nedokáží změřit tytéž látky u menších zdrojů? Za třetí: proč nejsou vůbec zohledněny ekologicky šetrné výrobky - konkrétně ekologicky šetrné kotle, které splňují velice přísné ekologické požadavky na množství vypouštěných látek? Jaký smysl má Národní program označování ekologicky šetrných výrobků, jehož cílem je přesvědčit spotřebitele, že mohou sami aktivně pomáhat chránit životní prostředí tím, že budou kupovat produkty, které zatěžují životní prostředí méně? Jakou motivaci má potom zákazník, aby si koupil tento dražší výrobek? Že by dobrý pocit ze zjištění, že u nás stále platí, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán?

CO PO NÁS CHCE EVROPSKÁ LEGISLATIVA?

Pro omezování emisí škodlivých plynů platí směrnice Evropské unie č. 2002/91/EC o energetické náročnosti budov. Tato směrnice, která nabývá účinnosti dne 4.1. 2006, požaduje provádění pravidelných inspekcí kotlů, nikoli všech zdrojů, jako jsou např. pece nebo plynové motory. U kotlů spalujících neobnovitelná kapalná nebo pevná paliva je tato povinnost vyžadována od jmenovitého výkonu 20 kW, u kotlů na plynná paliva až od jmenovitého výkonu 100 kW. Co se týče lhůt, stanovuje je směrnice až od výkonu 100 kW, a to u kotlů spalujících neobnovitelná kapalná nebo pevná paliva nejméně 1krát za 2 roky a u plynových kotlů nejméně 1krát za 4 roky. Protože však i v Evropské unii je uznáváno pravidlo, že šetřit nelze, ať to stojí co to stojí, je hned v úvodních ustanoveních směrnice uvedeno, že opatření ke snižování energetické náročnosti budov mají brát v úvahu klimatické a místní podmínky i mikroklima vnitřního prostředí a efektivnost nákladů. Řečeno jinými slovy, má se zohlednit celková spotřeba zemního plynu (klimatické a místní podmínky i mikroklima vnitřního prostředí, tj. vlastně vnější a vnitřní teplota) a návratnost vynaložených prostředků.

OPRAVDU VE JMÉNU EKOLOGIE?

Pro posouzení, zda je česká legislativa v souladu se zdravým rozumem, nebo alespoň s evropským právem, předkládáme několik skutečností:

1. Požadavek na měření všech spotřebičů je v rozporu se směrnicí 2002/91/EC, která jako směrnice o " energetické náročnosti budov" požaduje pouze měření kotlů.

2. Měření účinnosti spalování a měření množství vypouštěných látek u plynových spotřebičů s výkonem od 11 do 20 kW jde nad rámec evropské směrnice.

3. Měření účinnosti spalování a měření množství vypouštěných látek u plynových spotřebičů s výkonem do 100 kW nemá technické ani ekonomické opodstatnění, neboť podle řady zveřejněných technických materiálů se účinnost spalování plynových kotlů s atmosférickými hořáky, tj. většiny kotlů s výkonem do 100 kW, po dobu jejich životnosti prakticky nemění.

Zajímavá je i následující jednoduchá kalkulace efektivnosti nákladů vynaložených na snižování emisí oxidů uhličitého. Budeme předpokládat malou provozovnu s běžným plynovým kotlem s atmosférickým hořákem s účinností 89 %, který spotřebuje ročně 3000 m³ zemního plynu. Vyrobí se tedy přibližně 25 000 kWh tepelné energie. Porovnáme jej s kotlem na hnědé uhlí, účinnost 55 %. Roční náklady na vytápění budou u plynového kotle dle současných cen asi 30 000 Kč, u kotle na hnědé uhlí přibližně 14 000 Kč. Nyní uvedeme kalkulaci ceny 1 kg CO₂ nevypuštěného do ovzduší tím, že kotel na hnědé uhlí nahradíme kotlem plynovým. Plynový kotel vyprodukuje ročně 5000 kg, kotel na hnědé uhlí 9900 kg. Provozovatel plynového kotle tedy vypustí ročně o 4900 kg oxidu uhličitého méně, jeho náklady na palivo jsou o 16 000 Kč vyšší. Cena za nevyprodukovaný kilogram oxidu uhličitého je tedy asi 3,30 Kč. Kalkulace ceny 1 kg CO₂ nevypuštěného do ovzduší tím, že byly provedeny úkony podle zákona o ochraně ovzduší, je následující. Budeme předpokládat náklady na obě měření (před a po servisu) 2000 Kč jedenkrát za dva roky, tj. 1000 Kč ročně. Podle dostupných údajů se účin nost spalování plynových kotlů s atmosférickým hořákem prakticky nemění, jak bylo uvedeno výše. Výrobci připouštějí zhoršení účinnosti maximálně asi 1 % za rok. U plynového kotle by se tak roční produkce CO₂ zvýšila o 50 kg (1 % z 5000 kg). Cena za nevyprodukovaný kilogram oxidu uhličitého je v tomto případě 20 Kč, tedy 6krát vyšší než v případě nahrazení kotle na hnědé uhlí kotlem plynovým. Ptáme se: je morálně i ekonomicky ospravedlnitelné požadovat po tom, kdo je ochoten zaplatit za palivo více než dvojnásobek, a tím výrazně snížit emise nejvýznamnějšího sklení kového plynu, aby platil za další, z jeho hlediska nevýznamné snížení těchto emisí, v podstatě totéž jako ten, který na úkor životního prostředí ušetří ročně desítky tisíc? Je nepochybné, že mnoha lidem není lhostejný stav životního prostředí a že jsou ochotni pro jeho zlepšení něco obětovat. Není však možno hazardovat s jejich ekologickým přístupem nařizováním technicky neodůvodnitelných povinností, a k tomu navíc za jejich peníze. A jedná se o nezanedbatelný finanční dopad. V případě přípravy teplé vody pomocí plynového průtokového ohřívače vody to představuje zvýšení ceny zemního plynu odhadem až o 2 Kč/m³, což je po nedávných dvou plošných zvýšeních cen zemního plynu další zvýšení téměř o 20 %! A to v době, kdy uhelné elektrárny při výrobě elektrické energie na vývoz chrlí miliony tun skleníkových plynů. Jejich odstavením by bylo dosaženo řádově mnohokrát většího prokazatelného snížení emisí těchto plynů, než sporného, lépe řečeno fiktivního snížení, kterého by v ideálním případě mohlo být dosaženo u plynových spotřebičů novým legislativním opatřením... Co lze v této věci dále dělat? Tuto problematiku řeší České sdružení pro technická zařízení (ČSTZ) ve spolupráci s příslušnými orgány a organizacemi. Dopisem ze dne 19. 12. 2006 se obrátil předseda ČSTZ na ministra životního prostředí s žádostí o přijetí potřebných opatření v oblasti úpravy legislativy.