Proč se musí dešťová voda zadržovat v místě spadu?
Hospodaření s dešťovou vodou se ukazuje jako ekologická nutnost. Přestože již od roku 2009 je v platnosti legislativa upřednostňující vsakování dešťové vody před vypouštěním do kanalizace, stále dešťovou vodu chápeme jako problém, jehož je třeba se zbavit.
Hospodaření s dešťovou vodou se ukazuje jako ekologická nutnost. Přestože již od roku 2009 je v platnosti legislativa upřednostňující vsakování dešťové vody před vypouštěním do kanalizace, stále dešťovou vodu chápeme jako problém, jehož je třeba se zbavit. Přitom většina lidí netuší, jaké problémy nás čekají, pokud k dešťové vodě nezměníme přístup.
Hospodaření s dešťovou vodou je minoritní problematika ve stavebnictví, která je vždy spíše důsledkem než důvodem stavební akce. Odvodnění zastavěných ploch tak většina stavebníků přirozeně chápe jako jeden z problémů, které je potřeba vyřešit, hlavně bez zbytečných starostí. Přesto existují důvody k tomu, abychom nakládání s dešťovou vodou věnovali pozornost. Ukazuje se, že tradiční způsoby likvidace dešťových vod (kanalizování a vypouštění do vodoteče) trpí malou kapacitou a nejsou šetrné k životnímu prostředí. Krom toho jsou ve výsledku dražší, než řešení likvidace srážkových vod v místě spadu.
Nutnost likvidovat srážkové vody v místě spadu namísto odtoku kanalizací má čtyři základní důvody:
- Díky postupující urbanizaci přestává stačit kapacita dešťové kanalizace ve stále rostoucích sídlech. Pokud by se měly připojovat další objekty, bylo by nutné relativně novou a dobře funkční kanalizaci vykopávat a nahrazovat ji dražší kanalizací o vyšší kapacitě. Pokud se tak nestane, bude docházet k pravidelnému vyplavování sídla dešťovou kanalizací v důsledku nedostatečného odtoku páteřní stokou nebo jinými slabými místy.
- Protože masivně přibývá zastavěných ploch, zvětšuje se i objem vody, která je za deště odváděna do vodoteče. To má nezanedbatelný vliv na četnost a sílu povodní, jak můžeme v posledních letech často pozorovat. Ukázalo se, že lokální řešení jsou výhodnější než budování velkých centrálních systémů pro zachycování vody z přívalových dešťů. Jednak lokální zadržovací systémy nezabírají místo v krajině (jsou vždy integrovány do návrhu budovy), jednak malá lokální řešení vyjdou levněji, protože je platí sami stavebníci – ti tak řeší ekologický problém, který jejich stavba vytváří.
-
Voda v krajině významně přispívá ke stabilitě klimatu. Posilování vodních zásob – jako jeden z cílů urbanismu – je nutné ke zvyšování kvality životního prostředí (nebo spíše k jejímu zachování). Výpar vody dokáže eliminovat teplotní extrémy v časovém i prostorovém měřítku. Odpařující se voda krajinu ve dne výrazně ochlazuje. (Obr. 1) Měrné skupenské teplo vypařování vody, které, při normálním tlaku a teplotě 25 °C, je 2243,7 kJ/kg, se opět uvolňuje v noci. Vodní pára se může snadno dostávat v horizontálním i vertikálním směru z teplejších do chladnějších míst, kde dochází k její kondenzaci a uvolňování tepla. Tím je do značné míry omezen výskyt vichřic a dalších extrémních jevů, které vznikají díky rozdílům teplot v prostředí. Příkon slunečního záření za letní den je asi 7 kWh/m2. Výpar vody, k němuž značnou měrou přispívá evapotranspirace rostlin, představuje až 23 % [1] spotřeby sluneční energie, která by se jinak přeměnila na teplo.
Obr. 1 – Distribuce sluneční energie v odvodněné krajině a v krajině dostatečně zásobené vodou. (převzato z publikace [1]) - Odkanalizovaná voda se nemůže dále účastnit malého vodního cyklu. Tato skutečnost velmi úzce souvisí s předchozím bodem, protože právě malý vodní cyklus přináší do krajiny největší množství vody. Malý vodní cyklus je uzavřený koloběh, při němž voda vypařená z pevniny spadne v podobě srážek na tu samou pevninu (podobně funguje i nad mořem). Většina srážek dopadajících na pevninu má právě tento původ. Pokud dochází k zvyšování odtoku z území, ubývá množství vody, která se vypaří a vrací se do malého vodního cyklu. Tím následně ubývají celkové srážky a narušuje se tepelný i vodní režim krajiny. Většina dešťové vody dopadající na zastavěné území je odvedena dešťovou kanalizací do řek a dále pryč z pevniny.
Tím dochází k destrukci malého vodního cyklu. Místo pravidelných menších srážek pak můžeme pozorovat dlouhá období sucha a následné přívalové deště (srážky přicházející z oceánu, velký vodní cyklus). To má za následek erozi půdy, pokles hladiny spodní vody a poškození vegetace, což v důsledku opět vede k destabilizaci klimatu a znovu a více přispívá i k nebezpečí vzniku již zmíněných povodní. Naopak trvale dostatečně vodou zásobená vegetace může ovlivňovat i další faktory podílející se na klimatické změně. Příkladem může být snižovaní obsahu CO2 v atmosféře úbytkem fotosyntézy.
Za zmínku stojí, že malý vodní cyklus v přírodě funguje v průměru asi osminásobně. Jeden krychlový metr vody, který se odpaří z Atlantického oceánu, tak postupně spadne třeba ve Španělsku, Francii, na západě Německa, na východě Německa, u nás, na Slovensku a na Ukrajině, než je celý odveden řekami zpět do moře. Pokud ovšem již ve Španělsku spadne na střechu skladové haly a je odveden do řeky, nemůže se znovu účastnit dalších srážek a dochází k vysoušení celého regionu, jímž by oblačnost postupovala, pokud by nad pevninou měla z čeho vznikat.
Obr. 2 – Vliv zastavěnosti území na teplotu (převzato z publikace [1])
První dva ze jmenovaných důvodů jsou všeobecně známy. Zejména ekonomicky motivovaný důvod nedostatečných kanalizačních kapacit má zásluhu na proniknutí trendu likvidace dešťových vod v místě spadu do legislativy. Vyhláška 268/2009 Sb. a vyhláška 269/2009 Sb. upřednostňují vsakování dešťových odpadních vod nebo jejich zadržování a regulovaný odtok. Druhé dva důvody ale můžeme považovat za závažnější. Je patrné, že hospodaření s dešťovou vodou je v tomto smyslu neprávem opomíjenou disciplínou. Je to dáno skutečností, že zmíněné důvody nemají žádnou přímou ekonomickou motivaci. Přesto nelze tvrdit, že nemají ekonomický význam. Lokality s porušeným malým vodním cyklem a bez vodních zásob (např. velká města) jsou v letních měsících velice náchylná k přehřívání právě z důvodu chybějící vody. (Obr. 2) Vlivem nezvykle vysoké teploty je pak nutné klimatizovat i objekty, které by ve zdravém prostředí klimatizaci nepotřebovaly. Chladicí agregáty pak dále přispívají k přehřívání města tím, že ohřívají venkovní vzduch.
Nestabilita klimatu způsobuje i obecnější škody: na úrodě vlivem dlouhodobého sucha, na nemovitostech vlivem povodní, na krajině vlivem eroze atd. Žádný z těchto argumentů však nelze vztáhnout ke konkrétnímu stavebníkovi či ke konkrétnímu opatření, protože důsledky každého opatření se rozprostírají přes celý region a to nikoho ekonomicky nemotivuje. Bylo by tedy velmi vhodné zavést takovou koncepci hospodaření s dešťovou vodou, která by maximálně upřednostňovala odpar spadené dešťové vody. Problém lze vyložit tak, že stavebním dílem (novostavbou domu) došlo k záboru zelené louky, která se do té doby účastnila koloběhu vody. Stavebník by se měl povinně postarat o dešťovou vodu, která na jeho stavbu spadla, srovnatelným způsobem, jako kdyby spadla na zelenou louku. Velkou prioritou je tedy zpětný odpar do ovzduší. Pokud není možný, pak lze dešťovou vodu zasakovat nebo využívat v budovách tam, kde je to možné a pouze výjimečně akumulovat a škrceným odtokem vypouštět do kanalizace.
Nejčastější způsoby nakládání s dešťovou vodou
Odvádění dešťovou kanalizací
je přímé napojení dešťových svodů na kanalizační přípojku, kdy veškerá spadená dešťová voda neprodleně odtéká kanalizací z místa spadu do vodoteče. Kanalizační přípojka se dimenzuje podle intenzity deště, odvodňované plochy, druhu použité krytiny a sklonitosti střech tak, aby stačila odvádět veškerou vodu.
Toto je tradiční způsob likvidace dešťových vod známý již z doby 2 600 let před naším letopočtem. Původní záměr, aby lidská obydlí byla suchá a teplá, což kanalizace zajišťuje, přetrvává až do dnešních dnů. Protože kanalizaci buduje obvykle město, je pro konkrétního stavebníka i velice levným řešením. Jinak má odvádění dešťových vod kanalizací všechny nevýhody, které jsme zmínili v článku „Proč se musí dešťová voda likvidovat v místě spadu?“. U staveb, které mají vyřešenu likvidaci dešťových vod dešťovou nebo dokonce jednotnou kanalizací (dnes většina stávajících staveb) je namístě uvažovat o změně tohoto stavu, například při příští rekonstrukci.
Akumulace a škrcený odtok
je také odvádění dešťové vody kanalizací s tím rozdílem, že mezi dešťové svody a kanalizační přípojku umisťujeme akumulační nádrž, která během deště zachytí okamžité srážky. Ty poté do kanalizace uvolňuje postupně malým odtokem. Akumulační nádrž se v této variantě dimenzuje většinou na dvouletý déšť. Povolenou rychlost odtoku stanoví provozovatel kanalizační sítě. Kanalizační přípojku není nutné dimenzovat podle intenzity deště, odvodňovaných ploch atd., ale pouze na hodnotu stálého odtoku akumulační nádrže. Dochází ke krátkodobému zadržení dešťové vody na místě spadu.
I tato varianta je v podstatě odváděním dešťové vody do vodoteče, a tudíž relativně nevhodná. Akumulací vody na místě je ošetřeno přetěžování dešťové kanalizace, a následně i vodoteče přívalovými srážkami. Z části se tak předchází i povodním, ale účinnost tohoto opatření je diskutabilní. Řešíme pouze přímou příčinu povodně - náhlé přívalové srážky, a to jejich rozprostřením na delší časový úsek. Rozhodně neřešíme „příčinu příčiny“ – tedy narušení malého vodního cyklu. Spadená voda se nakonec o několik hodin či dnů později do vodního toku dostane, ale nemá příležitost vrátit se do ovzduší.
Akumulace pro využití v domácnosti
Obr. 3 – Rozdělení potřeby vody podle činností na vodu pitnou a vodu, kterou je možno nahradit užitkovou. [2])
Možnost využívat dešťovou vodu vychází z faktu, že je nutné ji zadržovat na pozemku. Když už je tomu tak, lze ji využívat k méně náročné činnosti, při níž bychom zbytečně používali pitnou vodu. Nejlepším příkladem je splachování toalety, kde zcela zřejmě není nutné používat upravovanou a kontrolovanou vodu pitnou. Všeobecně se předpokládá, že i při poměrně přísných hygienických požadavcích na používání pitné vody, například na mytí rukou, je možné nahradit pitnou vodu přibližně z 50 % vodou užitkovou, jak ukazuje obrázek. (Obr. 3)
K aplikaci tohoto opatření do praxe je nutná nádrž na dešťovou vodu, která se většinou dimenzuje na 14, 21 nebo 30 dní sucha, a to podle spotřeby vody a podle srážkových podmínek. Vždy je nutné nádrž vybavit přepadem pro případ přebytku dešťové vody. Přepad můžeme zaústit nejlépe do vsaku.
Způsoby zpětného využívání dešťové vody dobře popisuje [2]. Řešíme buďto „maximální“ systém využívání, kdy musíme mít rozvody zálohovány pitnou vodou pro případ nedostatku užitkové (aby bylo čím splachovat) nebo levnější systémy menšího měřítka pro činnosti, které nejsou tak citlivé na nedostatek vody. Pokud budeme mít levné zahradní čerpadlo na zalévání a mytí auta, můžeme hadici na zalévání přešroubovat na ventil s pitnou vodou a mytí auta zcela odložit.
Obr. 4 – Podzemní nádrž na 300 m3 dešťové vody pro toalety a zalévání. UFA Fabrik; Berlin; DE
Měřítko využití dešťové vody může být i podstatně větší, například pro celou skupinu objektů. Ilustrační fotografie z UFA Fabrik, komplexu čtrnácti budov lokálního kulturního centra na Ullsteinstrasse v Berlíně, ukazuje akumulační nádrž o objemu 300 m3. (Obr. 4)
Z hlediska hodnocení hospodaření s dešťovou vodou je zpětné využívání dešťové vody dobré. Voda, kterou zpětně využijeme rozhodně nepřetěžuje dešťovou kanalizaci. Pro běžné stavby potřebujeme obvykle více vody než naprší, takže příliš nehrozí přetékání nádrže do kanalizace. Totéž platí i pro předcházení vzniku povodní a přetěžování vodotečí, i když zde je třeba trocha obezřetnosti. Poddimenzovaná nádrž s přepadem do kanalizace by se v případě velkých dešťů, schopných způsobit povodeň, rychle naplnila a ochrannou funkci by již ztratila.
Otázkou je, zda toto řešení přispívá ke stabilitě klimatu a malého vodního cyklu. Příspěvek ke stabilitě klimatu totiž neprobíhá na našem pozemku, ale skrývá se v pitné vodě, kterou jsme díky zpětnému využití dešťové vody neodebrali. Záleží tedy na tom, odkud se pitná voda bere. Pokud jde o vodu povrchovou, ekologický užitek z hlediska malého vodního cyklu je téměř nulový. Zužitkováváme vodu, která by jinak přišla do vodního toku, ale místo toho jinou vodu z vodního toku neodebereme. Rozdíl je v kvalitě vody, v nutnosti jejího upravování a čištění a dopravy do místa odběru. Šetření vodou z podzemních zdrojů je samozřejmě přínosem po všech stránkách. Snížení odběru vody z podzemního zdroje může vést k mírnému zvýšení hladiny podzemní vody v okolí čerpací studny, a tím i většímu množství vody pro vegetaci v jejím okolí. Většina vody tímto způsobem uspořené ale nakonec pomalu projde přirozenou cestou podzemních vod opět do vodoteče. Podzemní voda se do atmosféry vrací jen z velmi malé části.
Vsakování
Obr. 5 – Povrchové vsakování dešťové vody z komunikací do zasakovacích průlehů. (Berlin, DE)
Pokud ho umožní místní podmínky, je vsakování elegantní a bezproblémový způsob likvidace dešťové vody. Je také nejméně náročný na technologie. Pokud se rozhodneme dešťovou vodu vsakovat, máme na výběr vsakování podzemní nebo povrchové. V obou případech je nutné vytvořit akumulační objem na vodu v zasakovací rýze nebo průlehu (Obr. 5), který odpovídá objemu alespoň dvouleté srážky.
Tento objem se stanovuje podobným způsobem jako objem nádrže pro škrcený odtok. Do výpočtu ještě vstupuje propustnost zeminy, do které zasakujeme. V písčitých podložích s dobrou propustností stačí i poměrně malé zasakovací objekty, v jílovitých podložích musíme budovat zasakovací objekty větší. Pokud není jistá schopnost podloží přijímat vodu, provede se vsakovací zkouška.
Do zasakovacího objektu se zaústí dešťové svody opatřené filtry mechanických nečistot a likvidace funguje bezúdržbově a s nulovými náklady na provoz.
Z hlediska hodnocení hospodaření s dešťovou vodou je zasakování velmi vhodné. Dešťové svody nejsou nijak napojeny na kanalizaci, proto z hlediska přetěžování kanalizace a vodního toku jde o zcela čisté řešení.
Z hlediska stability klimatu a malého vodního cyklu jde také o vhodné řešení. Zasakováním dešťové vody obohacujeme podzemní vodu v místě spadu deště, poskytujeme tudíž více vody místní vegetaci, pokud tu je, aby si ji ze země získala. Část zasakované vody se tak vrací do malého vodního cyklu a přispívá ke stabilitě místního klimatu. Část se přirozenými toky podzemních vod dostane do vodoteče a pokračuje do oceánu. Posouváme se tím o něco blíže k přirozené vodní bilanci v neurbanizované krajině, ve které se většina dešťové vody odpařuje bezprostředně z povrchu a menšina se rozděluje na dotaci podzemních vod a povrchový odtok.
Odpařování z volné hladiny
je způsob likvidace dešťové vody, který je vhodný tam, kde máme dostatečně velkou plochu pro vytvoření jezírka nebo vodní nádrže na zahradě rodinného domu i na veřejném prostoru v centru města. Dešťovou vodu odvádíme do vodní nádrže, která je od podloží izolovaná hydroizolací. Z této nádrže se voda odpařuje do okolí z hladiny nebo z listů rostlin, které mohou v zahradním jezírku nebo otevřené nádrži růst. Jezírko nebo nádrž musí být připraveny na relativně velké kolísání hladiny. Jejich velikost je nutné určit podle odpařitelného objemu vody za rok. Pokud má nádrž sloužit jako okrasný prvek, je nutné sledovat kvalitu vody a podle potřeby ji upravovat, protože volně stojící voda by vlivem tepla a slunečního záření degradovala.
Obr. 6 – Umělé jezero na dešťovou vodu ze střech okolních budov. Postdamer Platz, Berlin, DE
Obr. 7 – Zázemí umělého jezera. Čerpadla a část filtrační jednotky. Postdamer Platz, Berlin, DE
Pokud by se voda z nádrže pouze odpařovala, vycházely by nádrže příliš rozlehlé. Proto se u malých zahradních jezírek může navrhovat přepad do vsaku. U větších nádrží je možné uvažovat o čerpání vody z nádrže, například na splachování toalet nebo zalévání. Pak je ale důležité celý systém správně navrhnout, abychom neodebírali vody příliš mnoho a nevyprázdnili nádrž, která má sloužit i jako okrasný prvek ve veřejném prostoru.
Jako příklad může posloužit velký pozemní rezervoár v centru Berlína (Obr. 6), který zajímavě dotváří místo, ochlazuje své okolí a zásobuje užitkovou vodou jednu administrativní budovu (Obr. 7). Tento rezervoár je napájen ze střech asi sedmnácti okolních budov, které vznikly v okolí náměstí Postdamer Platz, a samozřejmě i srážkami, které spadnou přímo do něj. Hloubka jezera kolísá mezi 100 a 500 mm. Rozloha je přibližně 10 000 m2.
Pokud jde o hodnocení hospodaření s dešťovou vodou, pak stejně jako v předchozí variantě nedochází ani k přetěžování kanalizace, ani k ohrožení vodního toku dešťovou vodou. Z hlediska přetěžování stok a vodních toků se tedy jedná o zcela čisté řešení.
Z hlediska stabilizace mikroklimatu je odpařování z hladiny rovněž řešením zcela čistým. Zejména v centrech měst je možné akumulovanou vodu používat v období vysokých letních teplot k rozprašování po městě, čímž se voda vrací do oběhu a má příležitost fungovat jako přirozený regulátor teploty. Díky dobré tepelné kapacitě vody si i rezervoár drží stálou teplotu a stabilizuje své okolí. Všechna voda, která se z hladiny odpaří, se vrací do ovzduší. Tedy tam, kde by měla být. Jediná nevýhoda je fakt, že odpařování z vodní hladiny je poměrně pomalé, a většinou proto musíme počítat s likvidací části vody jiným způsobem.
Odpařování z vegetační střechy
Toto opatření není ani tak způsob nakládání s dešťovou vodou, jako spíše konstrukční řešení zastřešení objektu. Přesto má na problematiku dešťové vody zásadní vliv, zda použijeme střechu tradiční nebo vegetační. Vegetační střecha je klasickou plochou střechou, nejčastěji jednoplášťovou, která je doplněna o vrstvy proti prorůstání kořenů, hydroakumulační vrstvy a humusovou vrstvu pro růst rostlin. Je známo, že z vegetační střechy odtéká jen asi deset procent vody, která na střechu spadne. Existují i zelené střechy, které žádný odtok nemají. Nerovnováha mezi spadenou vodou a vodou odtékající je dána akumulační schopností a odparem vody z vegetační střechy zpět do ovzduší.
Obr. 8 – Extenzivní vegetační střecha. UFA Fabrik, Berlin, DE
Pěkným příkladem je střecha kavárny v centru UFA Fabrik (Obr. 8), která používá jako hydroakumulační materiál speciální slínový granulát. Ten se vyznačuje obrovským povrchem díky velkému množství otevřených pórů, a tím je velmi dobře nasákavý. Tradičně se pro akumulaci vody na zelených střechách používá také minerální vlna, která se zabuduje do souvrství.
Problém hospodaření s dešťovou vodou se nám tak zúží přibližně na 0 až 20 % oproti tradičním střechám. Abychom si poradili i s tímto zbytkem vody, můžeme buďto navrhnout střechu bezodtokovou (jen s bezpečnostním přelivem) nebo odtékající vodu zasakovat či vypouštět do zahradního jezírka, jak už bylo zmíněno.
Voda, která se odpaří ze střechy zpět do ovzduší, vyhovuje v plné míře všem kritériím, která jsme uvedli. Neodtéká do kanalizace, nepřetěžuje vodní tok, účastní se v ovzduší regulace mikroklimatu a vrací se do malého vodního cyklu. Rostliny mají oproti vodní hladině tu velkou výhodu, že mají velký povrch, ze kterého se voda může odpařovat. Na ploše 5×5 metrů by vodní hladina mohla mít výměru jen 25 m2. Pokud tu bude růst jen jediný vzrostlý strom, plocha jeho listů bude v součtu stovky čtverečních metrů. Proto je zeleň podstatně lepším distributorem vody do ovzduší než vodní hladina.
Konzultace vhodnosti jednotlivých řešení
Jednotlivé způsoby nakládání s dešťovou vodou můžeme zapsat do tabulky a vyhodnotit jejich dopady podle zavedených kriterií. (Tab. 1)
| Zahlcuje kanalizaci? | Může přetěžovat vodní tok? | Přispívá ke stabilitě mikroklimatu? | Umožňuje vodě návrat do vodního cyklu? | |
|---|---|---|---|---|
| Přímý odtok dešťovou kanalizací | ANO | ANO | NE | NE |
| Akumulace a škrcený odtok | NE | Spíše ne, podle délky zadržení | NE | NE |
| Zpětné využití v domácnosti | NE | NE | Ne v místě spadu | Snižuje potřebu pitné vody |
| Vsakování | NE | NE | Mírně | Částečně |
| Odpar z hladiny | NE | NE | ANO, části | ANO, části |
| Odpar ze střechy | NE | NE | ANO | ANO |
Závěr
Jak je vidět, legislativa upřednostňující vsakování dešťové vody je stále mírně pozadu za všeobecnou potřebou dešťovou vodu spíše odpařovat. I tak je to však krok správným směrem, pokud uvážíme, že výchozí řešení bylo rychlé odkanalizování dešťových vod pryč z území. Je však dobré si uvědomit, že radikálnější změna v přístupu k hospodaření s dešťovou vodou by měla být jednou z priorit našeho stavebnictví, a to nejen z racionálních důvodů makroekonomických, ale i z důvodů ekologických a klimatologických. Za současné situace, kdy popsané hospodaření není vyžadováno legislativou, dešťová voda doplácí na to, že během stavby má stavebník palčivější starosti a na vyřešení dešťové vody mu nezbývá čas, energie ani finance. Problematikou hospodaření s dešťovou vodou se dlouhodobě zabývají některé ekologické organizace, které poskytují bezplatné poradenství v této problematice na profesionální úrovni. Poradenství je určené občanům i institucím, zkrátka všem, kdo řeší problémy s hospodařením s dešťovou vodou.
Autor je poradcem Ekocentra Koniklec pro téma technických zařízení v budovách a hospodaření s dešťovou vodou.
Použitá literatura
- [1 ] KRAVČÍK Michal, POKORNÝ Jan, KOHUTIAR Juraj, KOVÁČ Martin, TÓTH Eugen: Voda pre ozdravenie klímy – Nová vodná paradigma. Žilina: Municipalia, 2007
- [2] DVOŘÁKOVÁ Daniela: Využívání dešťové vody (II). www.tzb-info.cz: 2007
- [3] POKORNÝ Jan: Význam vegetace a vody pro zmírňování klimatické změny (Zpravodaj Ekozemědělci přírodě 5/2009)
- [4] Vyhláška č. 268/2009 Sb.
- [5] Vyhláška č. 269/2009 Sb.
Manage of rainwater is turning into ecological necessity. Altough rules for absorbing rainwater into soil is effective since 2009, rainwater is still understanded as problem, where is quick-and-cheap solution preferred. Most people doesn‘t know size of problems wich can be caused by current attitude.